2014
Radetzký z Radtze, Jan Josef Václav *1766 † 1858, vojevůdce
Ottův slovník naučný)
Radecký z Radče Jan Josef Václav
polní maršálek a proslavený vojevůdce rakouský
(*2. list. 1766 na zámku Třebnickém † 5. led. 1858 v Miláně)
Nejslavnější člen staročeského rodu Radeckých z Radče.
R. 1784 vstoupil jako kadet do 2. pluku kyrysnického (nyní 2. pl. drag.), bojoval r. 1788-89 proti Turkům a r. 1792-95 proti Francouzům v Nizozemsku a na Rýně. R. 1796 jsa již jako setník (rytmistr) pobočníkem polního zbrojm. barona Beaulieua, velitele armády, bojoval v Italii proti Bonapartovi, povýšen na majora a pověřen velením sboru zákopnickému. R. 1799 jsa pobočníkem generála jízdy barona Melasa, po Beaulieuovi veliteli vítězné armády, účastnil se bojů v Italii a postoupil na podplukovníka. R. 1800 jako plukovník velel 3. kyrysnickému pluku (nyní 3. pl. drag.), v jehož čele bojoval statně u Hohenlinden.
R. 1805 jako generálmajor přeložen do ltálie, kde s vyznamenáním velel brigádě pod pol. zbrojm. baronem Davidovicem. Roku 1809 bojoval chrabře v 5. sboru armádním, povýšen na pol. podmaršálka a účastnil se bitvy u Vagramu. Když sjednán byl mír, stal se náčelníkem veškerého generálního štábu ubvtovatelského, ve kterémž postavení znamenitě působil při reorganisování vojska rakouského.
Ve válkách r. 1813-15 byl náčelníkem generálního štábu armády pod pol. maršálkem knížetem Karlem Schwarzenberkem. Vyznamenal se v těch dobách hlavně v bitvách u Chlumu a Lipska, kde byl poraněn, a pak u La Rothičre. Po míru byl divisionářem v Šoproni, pak v Budíně, od r. 1821 povýšen byv na generála jízdy velel pevnosti olomoucké, až r. 1831 dostal velení rak. armády v Lombardsko-Benátsku se sídlem v Miláně. Tam působil co nejhorlivěji na odstranění zastaralých nepřístojností, hlavně vysoko povznesl výcvik vojsk sobě svěřených, zavedl místo pedantických a naprosto bezcenných manévrů (viz Manévr 2) dřívějších obdobná veliká cvičení na základech rozumných a účelných, při nichž od r. 1834 poučovali se důstojníci všech cizích armád. R. 1836 postoupil na polního maršálka. Když začalo r. 1847 hnutí v celé Itálii proti Rakousku, Radecký předvídal blízké propuknutí vzpoury, ale pro těžkopádnost přežilé dvorní rady válečné ve Vídni nemohl své vojsko dostatečně připraviti. Proto když 18. břez. 1848 povstání skutečně vypuklo, podnikl jen několikadenní boj pouliční v Miláně, ale opustil město v noci
23. břez. a uchýlil se do Verony, v jejímžto okolí se soustředilo celé vojsko z Lombardska ustoupivší pohyby od Radeckého s mistrovskou strategií nařízenými. Když král sardinský (piemontský) Carlo Alberto, podporuje revoluci proti Rakousku, se svým vojskem překročil řeku Mincio a nečinně tábořil na pahorkatině jeho pravého břehu, Radecký použil toho a uchopil se postupu útočného, vyrazil 27. květ. přes Mantovu, dobyl nepřátelských hradeb u Curtatone a Montanary a táhl vzhůru proti Minciu. Přes veškeren strategický důmysl pro nedostatek prostředků byl odražen u Goita 30. května. Zároveň padla pevnost Peschiera a 11. čna důležité výšiny u Rivoli v moc nepřítele, jenž nyní ohrožoval Veronu, hlavní oporu vojska rak. Ač toto současně dobylo Vicenzy, Trevisa, Padovy a j. míst povstalci dříve opevněných, přece postavení Radeckého zůstávalo dosti nesnadným. Když konečně vojsko bylo náležitě doplněno a sesileno, Radecký v noci ke 23. čci vyrazil proti výšinám u Sony a Sommacampagni, jež chrabře vzaty, zvítězil skvěle 25. čce u Custozzy a obrátil sardinské vojsko na ústup. Král Carlo Alberto držel se ještě v Miláně, jež po vítězných bojích vojů rakouských 4. a 5. srp. byl nucen 6. srp. vykliditi. Dne 9. srp. Radecký povolil králi příměří. V celém Lombardsko-Benátsku nepřátel prostém jen Benátky ještě kladly odpor a byly obléhány. 12. břez. 1849 Carlo Alberto vypověděl příměří a 83letý vojevůdce Radecký opět nucen sáhnouti ke zbrani. Skvělým pohybem strategickým soustředil svoji armádu u Pavie, prekročil
20. břez. Mincio a ve dvou krvavých bitvách u Mortary 22. a u Novary 23. břez. porazil Piemonťany tak rozhodně, že jejich král složil korunu a jeho vojsko se spasilo útěkem. 26. břez. umluvil s novým králem Vittorem Emanuelem příměří, po němž sledoval brzy mír, jenž zabezpečil Rakousku přednost v Itálii. Benátky padly po krutém obležení v srpnu. Radecký, nadále netoliko velitel vojenský, nýbrž i generální guvernér civilní, rázně a přísně udržoval pokoj a pořádek v celé Horní Itálii. Když r. 1850 chýlilo se k vojně proti Prusku, Radecký byl povolán do Vídně na ustanovení operačního rozvrhu, a když k válce nedošlo, zase se vrátil do Milána. R. 1857 vzdal se činné služby a zůstal v Miláně sídliti. Ve vysokém staří měl neštěstí, že v pokoji padl a si zlomil krk stehenní kosti. Pohřeb jeho konán od 14. až 19. led. 1858 za ohromné účasti i mnoha důstojníků cizích – byltě vlastníkem i pluků ruského, pruského a j. –
s neslýchanou slávou a tělo převezeno do přátelské hrobky do Wetzdorfu v Dolních Rakousích, kde jakýsi Parkfrieder založil něco jako pantheon rak. slávy.
(O pražském jeho pomníku, ulitém z ukořistěných děl sardinských, viz Praha, str. 412 b.)
Radecký byl postavy malé, složité, oko svědčilo o laskavosti, pro kterou byl zbožňován všemi svými podřízenými a jimi nazýván otcem; hlas jeho byl hluboký a zvučný, obcování srdečné. Žil jednoduše, pravidelně a mírně, čímž také dosáhl věku zcela mimořádného 92 let a zachoval si síly a ráznost do let, jichž dosáhne jen málokterý smrtelník. Účastnil se 17 polních výprav, byl vyznamenán všemi řády rakouskými a přemnohými řády a maršálským titulem též států cizích a zůstane vždy přední chloubou rakouského vojínstva.
O životě a působení jeho napsáno mnoho spisů, nejpodrobnější asi jest »Feldmarschall Graf Radetzky, sein Leben und seine Thaten, bearbeitet v. Ant. Freih. v. Gavenda u. Franz de Vuko et Branko (Praha, 1858).
FM.-Maršálek byl ženat (od 5. dub. 1798) s Františkou Kamillou ze Štrasolda a Gräfenberka
(† 12. led. 1854). Z manželství toho bylo 8 dětí, totiž
Josef (*1799, c. k. rytmistr † 1837),
Frant. Xaver (*1800, nadporučík-+1828),
Luisa Anna (*1803 † 1827, vd. Horvathova),
Karel Leopold (*1804, c. k. major † 1847),
Frant. Romana (*1806 † 1825, manž. Josef hr. Berchthold),
Theodor Konstantin (*1813 † 1878, generalmajor, manž. Josefa roz. Safaříková ovd. Siegrová),
Bedřiška Alexandra (*1816 † 1866, manž. Karel hr.Wenkheim),
Antonín (*1817 † 1847).
Potomstvo měl jediný Theodor, totiž kromě dcery Josefy Pauliny (*1855) syna Theodora Josefa Ant. (*1851), jenž byl rytmistrem u dragounů a zemřel 19. srp. 1890 (manž. Gabriela svob. pí. Liebigova † 1888). Synové jeho všichni narodili se ve Štýrském Hradci, totiž
Josef (*1884), Theodor (*1885) a Egon (*1887).
Viz Miltner, Privatmünzen.
Sčk.
(Ottův slovník naučný)